pondělí 22. ledna 2018

2 0 1 7

fjjgrenugjn

Aneb jak lépe začít příspěvek, který už měl být napsán kdysi dávno. Nechci a nebudu řešit nějaké omluvy pro samu sebe, že jsem to zase nestihla. Napsání tohoto příspěvku mě stojí opravdu mnoho sil. Hlavním důvodem mého zpoždění je to, že nemám tušení, jak toto shrnutí mám pojmout. Před Vánocemi jsem se necítila zrovna happy jak dva grepy, ale spíš jen jako jeden grep. Tak nějak jsem nechtěla vůbec myslet na to, co bude, ani na to, co bylo. Dneska je ale 22.1., takže přeci jen bych mohla dodržet aspoň tu dvacet dvojku. Tak vzhůru do nekonečna mých žblebtů o roce 2017.

Upřímně byl pro mě tento rok ten nejrychlejší, co jsem kdy zažila. Silvestr 2017 si pamatuju, jako by byl včera. Trávila jsem ho s kamarády, tak napůl smutná, že nejsem s mým chlapcem a napůl šťastná, že jsem s lidmi, které vidím skoro po půl roce. V lednu jsme s mámou začaly cvičit, měsíc jsme tak nějak zvládly. Jela jsem do Pirny poreferovat, jaká je to sranda chodit na dvě školy najednou. Přežila jsem zkouškové, víceméně úspěšně. V únoru jsem postavila iglú, občas zašla se ségrou na zumbu se starýma panima a šla na nějaký ten ples. Celkově byl rok 2017 rok plesů, protože většina mých kamarádů v Čechách maturovala, tak jsem mohla plesat do aleluja (2018 to bude trochu horší). Začátek letního semestru se spojoval s tím, že jsem musela co nejlépe naplánovat svůj rozvrh a zároveň nasbírat co nejvíce kreditů. To se mi povedlo a začala jsem chodit na nejlepší seminář - Divná místa. Díky naším pátečním schůzkám jsem poznala nové krásy Prahy i města Most. V březnu jsem jela na hory a taky zažila největší jízdu na Žižkovské noci, ze které mi zbyl i krásný suvenýr. V dubnu jsem viděla Cigarettes after sex. Vlastně celý ten rok byl hodně o koncertech. Viděla jsem hodně kapel. Koncerty jsou moje nejoblíbenější věc a tak nějak mi to pomáhájí jít dál a stále se těšit na něco nového. Zároveň jsem se ve stejném měsíci spřátelila s někým, kdo pro mě hodně znamená, i když se pořádně neznáme ani rok. Jak čas ubíhal, nastal květen a další zkouškové aka další sranda. Největší sranda ale bylo projít si Botič (potok) od Náplavky až na Bohdalec/Spořilov. Taky jsem jela do Lipska se podívat společně s Kájou na byt, ve kterém teď nakonec bydlím. Díky mému supr čupr překladatelskému oboru trávím celý druhák v tomto městě a jsem opravdu ráda, že máme byt!! Červen byl ze všeho nejvíc o zkouškách, ale taky o dvou svatbách!! Za celý svůj život jsem nebyla na tolika svatbách jako v roce 2017. Začalo to první velice artistickou svatbou v Berlíně a na další den to pokračoval svatbou strýce někde za Brnem. Skoro na konci měsíce června jsme jeli s rodinkou mého chlapce na Moravu a já se na jeden den trhla a uběhla svůj PRVNÍ půlmaraton!!! (Volejte sláva a tři dny se radujte). Dva dny potom jsem po nesložené zkoušce z filosofie viděla milované The 1975 a den poté jsem odfrčela s Jáchymem do Portugalska. Nejdřív jsme jeli do Porta a potom do Lisabonu. Bylo to moc krásný, nejvíc jsme tam ale jedli :D (jídlo nás asi vážně spojuje). Když jsem přijela, vyrazila jsem na KVIFF s Bárou. Potkaly jsme se tam rok před tím a asi to bude naše tradice. Další velká akce v červenci byl festival Colours of Ostrava. Byla to super jízda a bomba a všechny tyhle trapný pojmenování. Své devatenácté narozeniny jsem oslavila tam na Bolt Tower a od té doby je mi trochu hůře z výšek. Potom přišla ta horší část roku. Musela jsem se rozloučit se svojí milovanou ženou, která se v půlce srpna stěhovala do Utrechtu kvůli škole, mezitím co já v srpnu nosila Italům, Němcům a Holanďanům jídlo až pod nos v Itálii. Byl to krutý prázdninový měsíc ten srpen. Musela jsem vstávat v šest ráno, což je v podstatě můj každodenní koníček ;) a pracovat od sedmi a večer jsme končili až tak v jedenáct. Musím říct, že mě to docela zocelilo a usvědčilo v tom, že chci opravdu studovat a nebýt nadosmrti servírka. Ten měsíc ubíhal velmi pomalu a zároveň i rychle. Tak strašně moc jsem si přála, abych mohla být doma, že mi to neskutečně rychle uteklo. Konec srpna jsme oslavili společně v naší rodině svatbou sestřenice.  A díky bohu na mě čekalo ještě hoodně moc prázdnin, protože škola mi začínala až první týden v říjnu. V září jsem zažila tu nejskvělejší věc ever (kromě svatby mého spolužáka, z čehož jsem měla totální depku), což byl výlet do Indie. Já, ségra, máma a její přítel (který se k nám i během tohoto roku nastěhovat domů - jupijej!!) jsme byli průzkumníci a bylo to skvělý. I když je to děsivá země, stejně mě něčím okouzlila a rozhodně bych se chtěla vrátit zpátky. Ale možná to bylo jen tím, že se mi tam zvedlo ego z toho, jak na mě všichni Indové koukali a chtěli se se mnou fotit. Poprvé v životě jsem byla celebrita (protože já chci strašně moc být celebrita, žejo). Viděla jsem jeden z divů světa a bylo to divný!! Ne kecám, bylo to úžasný, přišli jsme zrovna na východ slunce a bylo to nepopsatelně nádherný. To prostě musí každý vidět. Což si turisti berou velmi k srdci, protože v osm už tam byla hlava na hlavě. Po příletu z Indie jsem se pomalu začala chystat na svůj odjezd směr Reich. První den školy jsme s Kájou byli totál ambiciózní a šly jsme běhat! WOW! Potlesk! Od října plynul čas tak nějak pomalu. Šla jsem poprvé volit, byla na výstavách v Lipsku i v Praze, začala se nudit, koukat na strašně moc seriálů (což mi moc neprospívá) a tak dále pana krále. Začala jsem taky často cestovat domů a zpátky, navštívila Anetu v Magdeburgu, 25 dní jsem nepila před Vánoci ani kapku alkoholu, nechodila jsem do kina (protože nic nedávali), byla jsem v Berlíně na Wolf Alice, viděla jsem Květy, Muchu, Ventolina a Midi lidi (i když ty si moc nepamatuju), párkrát jsem se totálně zeblila (i to k životu bohužel patří) a konec roku jsem završila krásnou oslavou vánočních svátků, novýma martenama a největší kravinou, kterou jsem v životě udělala, ale překvapivě toho nelituju (možná to ze mě dělá velice velice špatného člověka). Silvestr byl nuda a den před ním jsme měla první "autonehodu", aneb dostaly jsme v Žimu (gymu) u Domči smyk a já pak poslouchala nádherné konverzace o hovnech a strávila strastiplnou cestu domů taxíkem za šest stovek. Tak báj báj, už to nebudu natahovat a jdu oslavovat dokončení tohoto ohlédnutí. Nechť je rok 2018 fáájn pro všechny i pro mě, ať si zvolíme dobrého prezidenta (trochu politiky nakonec) a hlavně ať se vyřeší vše nevyřešené a těžko vyřešitelné.

S láskou a velkým očekáváním
Natáš ♥

P.S. během tohoto roku jsem se třikrát vkradla na Strahovský stadion, takže jestli někdo potřebuje tipy triky, jak se tam dostat, ráda vám to ukážu

úterý 27. prosince 2016

Rok opice

Drahý čtenáři (nevím, kolik čtenářů, tohle čte, takže zatím jen drahý),

zas uplynul jeden rok, a mně nezbývá nic jiného, než se za tímto rokem ohlédnout. Předem se musím omluvit, že jsem tak špatný člověk a k psaní se dostávám až teď. Vždy jsem se snažila napsat článek 22. prosince. Bylo to takové magičtější, protože jsem ještě ani nevěděla, jaké dostanu dárky k Vánocům. Bohužel jsem přes rok nějak zlenivěla a ke psaní se 22. nedostala. Tak aspoň teď.
Každý rok je to pro mě velká výzva vzpomenout si na všechny události, které se udály. Většinou mi tedy poslouží buď můj Instagram a nebo fotky v mobilu. Tak já to jdu projet, vy se pohodlně usaďte a hltejte všechny ty (ne)zajímavé věci, co se mi ta rok 2016 staly.

K Vánocům jsem dostala nový mobil, což jsem vůbec netušila, takže psaní tohoto článku kvůli fotkám v něm není vůbec těžké. Silvestr jsem oslavila s mým milovaným Jáchymem, ale popravdě to byla trochu nuda, protože jsem si připadala jako důchodce, který nemá nic jiného na práci, než koukat na televizi. Ale co, aspoň jsme byli spolu. 

Jak tak koukám na fotky, tak v lednu se toho opravdu moc neudálo, byla škola, holkám jsem dala svíčky do uší, tak jsme si je společně ‚pálily‘, a ségra na konci ledna měla ples, protože končila základku. Leden byl fajn, pomalu jsem se začínala bát maturity, ale kdo se nebojí, že ….

Jelikož se maturita blížila stejně rychle, jako ani nevím co, měli jsme v únoru Abiparty. Vlastně ani neznám význam této slávy, asi jsme si prostě jen chtěli vydělat na ples, ale to se bohužel nepovedlo. Také nám začaly zimní prázdniny, tak jsme se rozhodli podniknout Velkou cestu (s velkým V). Byl to lyžařský zájezd od nejmenované cestovní kanceláře s tou nejlepší průvodkyní Radkou. Myslím, že my (ti odvážní, co vyrazili) jsme výrazně snižovali věkový průměr všech účastníků zájezdu. Byl to odvážný tah, ale nikdy nezapomenu na ty večery u karet, kdy jsem měla rakev pod stolem, a pěšinka byl typ účesu.  (JO a taky jsem tam poprvé ochutnala Calzone!!!) Když jsme se vrátili, čekali na nás ve škole povinnosti v podobě maturity nanečisto. No, byla to paráda.

V březnu se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Za to duben, ten byl supr čupr. Na začátku měsíce slavil spolužák narozeniny. Za NEJVĚTŠÍ ostudu jsem v tom klubu byla já, ale zas si musíme přiznat, že když vám kluk chce koupit pití, tak se to neodmítá. To je má rada na to, jak se opít a zároveň neutratit ani korunu. V druhém týdnu dubna jsme jeli s Anet a Jáchymem do Berlína kvůli koncertu The 1975. Bylo to skvostný (v únoru jdu na ně do Fóra Karlín, tak jsme zvědavá, jaký to bude). Taky jsme viděli představení od Cirk La Putyka, který bylo taky úžasný. Celkově byl duben nejkrásnější měsíc. AŽ NA JEHO KONEC. Aneb naše kámoška maturita se dostavila. Nakonec jsme to přežili všichni a zároveň to zvládli i udělat. Avšak nesmím hledět (především na svoje) výsledky. Zároveň jsme v dubnu šli se spolužáky do lesa spát pod převis jeskyně (německy se tomu říká boofen). Byla nám trochu zima a myš nám okousala chleba, ale zas jsme spálili staré sešity a zapomněli na ty ošklivé věci jako fyzika a chemie.

Květen byl hodně o maturitě. V podstatě jsme se jen učili (ne, není to pravda). Já osobně jsem to spíš předstírala. Taky jsem navštívila Osvětim. Bylo to velký špatný. Ne, teď vážně. Byl to opravdu drsný zážitek. Když jsme procházeli kolem fotek všech vězňů, navštívili ‚domy‘, ve kterých bydleli a když jsme procházeli skrz plynovou komoru, musím říct, že mi opravdu nebylo dobře. Zato Krakow bylo docela hezké město. Skončil květen a já si konečně mohla užívat těch dvou roků prázdnin. Ne dobře, byly to jen čtyři měsíce, ale stejně to byly ty nejdelší prázdniny, které jsem zatím měla.  Čekalo na mě to nejtěžší rozhodnutí. Zůstanu v Německu nebo se vrátím zpátky do Čech a budu studovat v Praze? Podala jsem si přihlášky do Prahy, Lipska a Görlitz. No a nakonec zvítězila Praha.

V červnu jsme šla pracovat do restaurace. Moc dlouho jsem tam sice nebyla, ale vydělala jsem si dost. Musím ale přiznat, že mě ta práce opravdu hodně namotivovala jít studovat, protože jako servírka se v budoucnu opravdu živit nechci. Zároveň jsme v červnu museli dokončit nedokončené. Tím mluvím o posledním zvonění a maturitním plesu. Poslední zvonění byla sranda, naše téma bylo: komunisti. Osobně si myslím, že to mohlo být ještě lepší, ale všichni mladší nás chválili, tak jsme asi překvapili sami sebe. Maturitní ples byl v Drážďanech a mám za to, že Němci vážně netuší, jak se takováhle akce dělá. Poslouchat tři hodiny projevy totiž opravdu není sranda. Ale zas to bylo na krásném místě a myslím, že bufet všem náladu spravil. V červnu jsem také znova jela do Berlína na oslavu Jáchymových narozenin a se spolužáky jsme vyrazili i na vodu. Bylo to poprvé, co jsem jela na vodu, a přiznávám, že bych si to klidně zopakovala (i s tím deštěm).

Když začal červenec, tak pro mě začaly i pravé prázdniny. Na začátku jsem jela na KVIFF. Bylo to super, za rok jedu znova!! Poté jsem s tátou a ségrou jela do Rakouska a pak jsme pokračovali tradičně čecháčkovsky do Chorvatska. Pak přišly na řadu povinnosti, jako třeba navštívit prarodiče a tak. Zároveň jsem tohle léto trávila i hodně v Praze. 20. Července jsem konečně oslavila 18!!! A oslavila jsem je PRACÍ, Jáchym mě vzal na natáčení reklamy, kde jsem prospala a projedla celý den. Navečer jsme šli do divadla. Byl to fajn den, ale znáte to, jsou i lepší dny.

V srpnu jsem jela do Drážďan rozloučit se se Selmou, která na rok (možná i na dýl) odjela do Finska. A po návratu začalo to NEJVĚTŠÍ dobrodružství. Protože v únoru jsem si řekla, že jsem mladá (tak kdy jindy, když ne teď) a rozhodla jsem se, že pěšky vyrazím do Santiaga de Compostela. Přidala se i máma se sestrou, a tak jsme 20. srpna vyrazily z Porta v Portugalsku. Šly jsme devět dní trasu dlouhou 237 km. Bylo to to nejlepší, největší a nejskvělejší dobrodružství, jaké jsme zatím prožila. Naprosto všem doporučuji se na tuto cestu aspoň jednou za život vydat. Potkáte spoustu zajímavých lidí a jediné co vám na necelé dva týdny stačí, jsou dvě trika, dvoje kraťasy a jedny boty. Nic víc nepotřebujete, všechno se to seběhne samo. Asi to nikdy nedokážu dostatečně vynachválit.
Když naše cesta skončila, letěly jsme domů a začalo září. Pro mě to zatím žádné povinnosti neznamenalo. Vesele jsem se učila řídit, vstávala pozdě a pomalu se začínala bát 19. Září. Protože to mi začala jedna z mých škol. 

Ano drahý čtenáři, jsem takový blázen, že jsem se rozhodla jít na dvě vysoké zároveň. V září mi začala VŠE, kde studuji Arts management. V říjnu mi začalo překladatelství na UK. Ty poslední měsíce shrnu rychle, moc se toho totiž neudálo. Jediná věc, která stojí za zmínění je to, že jsem udělala řidičák!!! (Ale řízení mi teda moc nejde.) 
Živě jsem viděla Kakkmaddafakka, Death Grips, Toma Odella a Muchu. Semestr utekl jako voda, z matiky jsem dostala za 2 (největší úspěch semestru), propadám zoufalství kvůli účetnictví, nemám to ráda na karlovce, ale zas jsem potkala super lidi na ekonomce.

Celkově byl rok 2016 rokem velkých změn. Skončila jsem střední, vrátila se zpátky do Prahy a začala chodit na vysokou. Teď vím, že se opakuji, ale nejkrásnější zážitek byl opravdu ujít tu dlouhou (i když docela krátkou) cestu.

A konečně se dostáváme ke konci mého vzpomínání. Omlouvám se za délku tohoto článku. Sama jsem si tím nijak nepomohla, aneb vyplodit tohle všechno mi zabralo celý den. 

Tak zase za rok, můj drahý čtenáři.




středa 23. prosince 2015

Zase o rok hloupější

Dnes je opět 22. prosince a já zasedám k počítači již po čtvrté (od roku 2012). Je to skoro až k neuvěření, že toto každoroční vzpomínání dodržuji. Avšak jak je známo, všechno odkládám na poslední chvíli, a tak mám na tento příspěvek pouhých dvacet minut. Sama sobě držím palce, abych to stihla do půlnoci sepsat.

Jako pokaždé, nevím, jak začít.

Asi dva týdny zpátky jsem si vzpomněla na svůj blog a na to, že budu muset opět něco napsat. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem na příspěvek minulý rok zapomněla a blog tím ztratil smysl. Ale to jsem se samu sebe podcenila. Když jsem si přečetla všechny svoje 22-články, měla jsem z toho opravdu radost. Baví mě pozorovat to, jak jsem se rozvíjela.

Bohužel taky zjišťuji, že před rokem jsem měla mnohem zajímavější nápady a myšlenky, než mám teď. Teď si připadám trochu omezenější, jako bych se vracela zpátky a dál už se nikdy nedostanu. Upřímně ale doufám, že se pletu.

Začnu tedy s mým rokem 2015. Už od začátku na něm bylo něco zvláštního, neboť na Silvestra  jsem potkala svého vyvoleného. A jak to bývá (nevím jestli je to tak normální, či ne), dali jsme se dohromady a teď tvoříme (pravděpodobně) šťastný pár. Kvůli mojí škole se vídáme jen o víkendech a to vede často k hádkám. Jsem opravdu překvapená, co všechno už jsme ustáli a že jsme po tom všem pořád spolu a především, že Jáchym zvládá moje nálady. Je to jeden z nejlepších kluků, jaké znám a jsem moc ráda, že si vybral zrovna mě, abych byla jeho oporou a druhou polovičkou.

Tenhle kluk mi zlepšil celý rok a doufám, že jich ještě spoustu zlepšovat bude. Díky němu si nemám moc na co stěžovat. Ani nevím, jak bych to všechno popsala. Se školou jsme byli na spoustě výletech, ve zdraví jsem přežila jedenáctý rok školní docházky, celé léto jsem procestovala, byla jsem s kamarády stanovat a poznala jsem super lidi, sedmnáctiny jsem oslavila v Budapešti (táta mi udělal trapas s dortem), táta se rozešel se svojí přitelkyní, byla jsem na spoustě koncertech (dvakrát Majk Spirit), byla jsem s Jáchymem na EXPU v Miláně (naše první společná dovolená a my se nezabili), škola mi dává zabrat, příští rok (duben/květen 2016) maturuju a už teď se musím rozhodnout, kam půjdu studovat (což vážně pořád nevím) a tyhle Vánoce jsou jedny nejhorší ze všech.

Každý rok, jsem měla představu, co komu dám a peníze, za které jsem to nakoupila. Tenhle rok dřu bídu s nouzí a uvědomuji si, že Vánoce vůbec nejsou svátky pohody. Každý se za něčím žene a čím jsem starší, ženu se za perfektními dárky také. Vůbec se mi nelíbí celý koncept toho všeho a jsem prostě ztracená. Minulý rok mi Vánoce vadily taky, ale především jen kvůli celému materialismu, který se kolem nich točí.

Další věc, která mě poslední dobou děsí jsou moje divné pocity. Dělám některé věci, které vůbec dělat nechci a nedokážu to nijak ovládat. Někdy se bojím sama svých myšlenek. Tím se bojím i sama sebe.
Každý znáte ten skvělý 'dobrý pocit', který máte třeba když jdete cvičit nebo dočtete knihu. Jste na sebe pyšní a máte ze sebe radost. Znáte? Teď si představte, že tento pocit zmizel a vy ho prostě necítíte a tadá, jste v mé kůži. Nevím, co s tím mám dělat, ale opravdu mi to chybí a ať se snažím jakkoliv chci, ten pocit nepřichází. Teď jsem to oficiálně nestihla a už je po půlnoci. Aspoň nemám kam spěchat. Po každém cvičení je mi spíš špatně a jsem unavená, než abych měla dobrý pocit. Po každé dočtené knize už necítím to zvláštní hřání na hrudi a ten pocit, který se nedá popsat. Cítím jen prázdno. Nevím, co mám dělat, ale vím, že někomu to může připadat jako banalita.

Nechci již nikoho zatěžovat svými myšlenkami a pocity. Raději se rozloučím. Přeji hezké svátky, krásný nový rok a stejné štěstí všem, jako mám já. Držte mi palce k maturitě, bude to opravdu potřeba.

Za rok zase tady.




pondělí 22. prosince 2014

ROK poté

Vlastně nevím, jak začít.
Mám spousty možností jak, ale žádná mi nepřipadá dosti poutavá na to, aby někoho upoutala. Začínám tedy tak, že nevím, jak začít.

Je zas o rok později, opět 22.12., tentokrát rok 2014. Zřejmě jsem pevně rozhodnutá, tento blog bude založen na konceptu, že budu psát jen jednou do roka. V roce 2012 jsem si stěžovala na Máje, v roce 2013 jsem celý den vymýšlela výčet zajímavých událostí, které se mi staly a v roce 2014 mám hlavu prázdnou. Až dnes při uklízení jsem si uvědomila, co je dnes za den a teď mám přesně hodinu na tento článek. Před chvílí jsem přišla domů z koncertu v Národním domě. Byla to klasika a zpěvák zpíval úžasně. Máma měla lístky zadarmo od známé, to je taky klasika. Při poslouchání té rajské hudby, se mi chtělo trochu spát, ale bylo to velice inspirativní, jelikož jsem měla prostor pro přemýšlení. Napadla mě jedna vtipná forma, jak by se tento příspěvek dal napsat. Schválně, kdo rozluští mou vynalézavost již po prvním řádku!

Tak tedy, je to už rok. Rok, který utekl vážně rychle. Rychle se točí mlýny, rychle teče voda, rychle v autě jezdí můj táta. Táta má novou přítelkyni, se kterou jsem se již i pohádala. Pohádala jsem se i s mojí mámou, několikrát. Několikrát jsem se v tomto roce opila a byla jsem až moc aktivní. Aktivní běh je dobrý pro mé tělo. Tělo supermodelky stále nemám. Nemám ani kluka, který vypadá jako Leonardo DiCaprio, protože nemám žádného. Žádného pána jsem se nikdy na ulici nezeptala, jak se má. Má škola je náročnější a náročnější, jelikož mám všechno, kromě mateřského jazyka, německy. Německy, jak zjišťuji, moc neumím. Neumím se ani bavit s lidmi a možná proto se někdy tvářím přísně a nedostupně. Nedostupně, pro mě, se také tváří Sheeranův koncert. Koncert The 1975 se mi moc líbil. Líbil se mi i koncert I HEART SHARKS, na kterém jsem byla s mým oblíbeným člověkem, který je teď asi můj nejlepší kamarád a dává mi velice dobré rady. Rady mojí mámy, co se týče oblečení, mě vyvádějí z míry. Míry mého těla jsou stále neuspokojivé, jak už jsem se zmínila. Zmínila jsem se už, že nevím, co vlastně píši, proč to píši, co chci, co nechci, co mám ráda a co ne? Ne?

Doufám, že to po prvním řádku bylo jasné. Sepsala jsem myšlenky, které mě jen tak napadaly, ale vězte, že jsou všechny pravdivé (i má opilecká aktivnost). Přemýšlím, jestli je blog něco pro mě. Sama totiž nevím, jsem ve splínu. Nemohu v sobě jaksi stále najít talent. Nic mi nejde od ruky a ani v ničem nejsem výjimečná. Je opravdu těžké, pozorovat okolí, které se dokáže nějak odlišit od ostatních (i když to třeba nevnímá a to bývá opravdu na FACKU). Teď mi už dělá problém i stavba věty. Jestli já nejsem nemožná, tak kdo, TY? (pokus o rým (věty-ty) či onomatopoii).

Doufám, že se mi třeba zalíbí vytvářet jakýkoli druh blogu. Jestli ano, založím si jiný, abych si zde nekazila svůj koncept. Jestli ne, zůstanu oddaná aspoň psaní jednou za rok.

Tak životu zdar!!!
Krásné Vánoce a pořádně oslaveného Silvestra přeji Vám (i sobě)

P.S. Za tento krok jsem zažila spousty poprvé a byla to zajímavá poprvé. A tak tedy přidávám písničku 'First Time', kterou jsem si přímo zamilovala.




Doufám, že se vám hezky četlo (i když je to hodně textu a já nerada čtu hodně textu (hlavně v němčině, to je 'k zblití') a těšte se zase za rok. Já už se taky těším!!!

neděle 22. prosince 2013

Rok se s rokem sešel

*famfáry*
Ano, je to rok od mého posledního příspěvku, když jsem si stěžovala na spoluobčany, kteří si stěžovali na Máje. Už někdy v listopadu jsem cítila trochu svrbění na prstech, že jsem dlouho nic nenapsala. Chtěla jsem napínat všechny mé dva, možná tři čtenáře a vynechat přesně rok.

Psala jsem o projektu 365 days a že s novým mobilem by se to lépe uskutečňovalo. A ano, mobil jsem dostala a projekt dělám, chybí mi pár posledních dnů. Kdo by se chtěl podívat a něco se přiučit o mém životě, nechť se podívá na můj instagram.

Přemýšlela jsem, jak tento příspěvek vyrobit (nemohu najít to správné slovo). Napadl mě nápad, že to pojmu jako výčet zajímavých věcí za rok 2013. Snad si vzpomenu na všechny.

Takže (nikdy nezačínejte referát na naší škole slovem TAKŽE!!) zde, můj výčet důležitých zážitků:


  • dostala jsem nový mobil
  • založila jsem si hned dva instagramy
  • dokončila jsem taneční, kurz pro pokročilé
  • rozešel se se mnou chlapec
  • zamilovala jsem si bruslení
  • vymyslela jsem spousty způsobů jak podvádět při testech
  • přes zimu jsem zhubla
  • četla jsem román o útoku na Dvojčata
  • nepřečetla jsem ani jednu povinnou četbu celou
  • poznala jsem Cata Stevense (zpěvák)
  • odmilovala jsem se od jednoho namyšleného blbce
  • dostala jsem brýle
  • poznala jsem Charlese Bukowského (spisovatel)
  • byla jsem v Lipsku
  • koupila jsem si vansky
  • byla jsem v Paříži
  • začala jsem si do notesu lepit různé obaly
  • koupila jsem si lístek na Bastille
  • skamarádila jsem se s jedním hrozně hodným Němcem, Felixem a mrzí mě, že už jsme se dlouho nebavili
  • omdlela jsem ve škola, jela sanitkou a byla jsem v německé nemocnici
  • přes jaro a léto jsem zas přibrala
  • držela jsem Gagarinův pohár
  • zamilovala jsem se do Andyho Warhola
  • potkala jsem chlapce na dovolené v Chorvatsku
  • měla jsem s ním nejskvělejší patnáctiny
  • dostala jsem martensky, moje lásky největší (dámy a pánové, jsou to boty)
  • dva dny v létě jsem pracovala a nic za to nedostala
  • byla jsem v Řecku
  • dojela jsem z Pirny do Drážďan na KOLE!
  • dostala jsem rovnátka na pevno
  • byla jsem ve Varnsdorfu
  • vyzkoušela jsem vodnici (a nepřijde mi to nějak extra)
  • začala jsem chodit do školky jako 'výpomoc' a hrozně jsem si zamilovala ty děti
  • se školou jsme byli v Terezíně
  • byla jsem na první 'party', trochu jsem pila a zakončila jsem to opravdu neobvykle
  • s holkama jsme byly 'pít'
  • byla jsem na plesu kamarádky
  • naučila jsem se dělat jeden primitivní dort
  • začala jsem hodně brečet, už nejsem jak skála a je to podle mého skvělý pocit
  • ochutnala jsem langoš s nutellou
  • propadám z chemie
  • včera jsem měla svátek
  • dozvěděla jsem se smutné věci o naší rodince
  • asi jsem se definitivně zamilovala (a jsem fakt blbá že jo)
  • očekávám pohodový zbyteček roku a krásný zamilovaný a propařený rok 2014
  • a prý vypadám NEGATIVNĚ, v telefonu zním jako UČITELKA a tvářim se jak LEDOVÁ KRÁLOVNA,  budu se snažit na tom zapracovat chlapci, ale dám vám jednu radu: když mě neznáte, tak to o mě neříkejte, díky

Napsaní tohoto výplodu mé fantazie mi zabralo celý den a to, to není žádná diplomová práce. Mám hodně myšlenek, snažím se aby byly pozitivní, a budu je s vámi sdílet.

Díky moc
(teď neusnu celou noc :D )



sobota 22. prosince 2012

21.12.2012

KONEC

JO, tenhle den měl být konec světa. Pořád jsem musela číst ty trapné statusy na facebooku o tom, kde ten konec je  a nadávky na Máje, chudáci Májové. Tak se třeba přepočítali nebo jsme se přepočítali my a bude to až příští rok....UVIDÍME

Ale včera jsem se potkala s kamarádkama a dostala jsem od nich dárky. Jeden z toho byl knírek jako prstýnek a do toho jsem se opravdu zamilovala :D....


To je ten prstýnek.....jednou jsem tátu přesvědčila, aby si koupil to pivo a nechal mi plechovku. On sám ten podivnej nápoj neohodnotil moc kladně :D NO CO, mám DUFF plechovku :)

Jo, vim, teď je trend nude oblečení, vybíjený oblečení a kníry už opadaj, aspoň to tak vypadá, ale já jsem člověk, který bývá sto let za opicema: Nenosim na škopku vyperoxidovaný vlasy, nemám perfektně namalovaný oči, napudrovanej ksicht, ale myslim, že jeden dva lidi, co mě maj opravdu rádi a který o mě nikdy neřekli křivýho slova by se snad našli......teda aspoň DOUFÁM.....
jedna pokojová (ne, opravdu se nemusim předvádět před Eiffelovkou)
P.S. pokusim se od nového roku provozovat projekt 365 dní (každý den, jedna fotka), ale s novým mobilem, by to bylo samozřejmě lepší :DDDDDD

                                



pátek 23. listopadu 2012

At home, alone :(



I want to be beautiful like a tumblr people