Dnes je opět 22. prosince a já zasedám k počítači již po čtvrté (od roku 2012). Je to skoro až k neuvěření, že toto každoroční vzpomínání dodržuji. Avšak jak je známo, všechno odkládám na poslední chvíli, a tak mám na tento příspěvek pouhých dvacet minut. Sama sobě držím palce, abych to stihla do půlnoci sepsat.
Jako pokaždé, nevím, jak začít.
Asi dva týdny zpátky jsem si vzpomněla na svůj blog a na to, že budu muset opět něco napsat. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem na příspěvek minulý rok zapomněla a blog tím ztratil smysl. Ale to jsem se samu sebe podcenila. Když jsem si přečetla všechny svoje 22-články, měla jsem z toho opravdu radost. Baví mě pozorovat to, jak jsem se rozvíjela.
Bohužel taky zjišťuji, že před rokem jsem měla mnohem zajímavější nápady a myšlenky, než mám teď. Teď si připadám trochu omezenější, jako bych se vracela zpátky a dál už se nikdy nedostanu. Upřímně ale doufám, že se pletu.
Začnu tedy s mým rokem 2015. Už od začátku na něm bylo něco zvláštního, neboť na Silvestra jsem potkala svého vyvoleného. A jak to bývá (nevím jestli je to tak normální, či ne), dali jsme se dohromady a teď tvoříme (pravděpodobně) šťastný pár. Kvůli mojí škole se vídáme jen o víkendech a to vede často k hádkám. Jsem opravdu překvapená, co všechno už jsme ustáli a že jsme po tom všem pořád spolu a především, že Jáchym zvládá moje nálady. Je to jeden z nejlepších kluků, jaké znám a jsem moc ráda, že si vybral zrovna mě, abych byla jeho oporou a druhou polovičkou.
Tenhle kluk mi zlepšil celý rok a doufám, že jich ještě spoustu zlepšovat bude. Díky němu si nemám moc na co stěžovat. Ani nevím, jak bych to všechno popsala. Se školou jsme byli na spoustě výletech, ve zdraví jsem přežila jedenáctý rok školní docházky, celé léto jsem procestovala, byla jsem s kamarády stanovat a poznala jsem super lidi, sedmnáctiny jsem oslavila v Budapešti (táta mi udělal trapas s dortem), táta se rozešel se svojí přitelkyní, byla jsem na spoustě koncertech (dvakrát Majk Spirit), byla jsem s Jáchymem na EXPU v Miláně (naše první společná dovolená a my se nezabili), škola mi dává zabrat, příští rok (duben/květen 2016) maturuju a už teď se musím rozhodnout, kam půjdu studovat (což vážně pořád nevím) a tyhle Vánoce jsou jedny nejhorší ze všech.
Každý rok, jsem měla představu, co komu dám a peníze, za které jsem to nakoupila. Tenhle rok dřu bídu s nouzí a uvědomuji si, že Vánoce vůbec nejsou svátky pohody. Každý se za něčím žene a čím jsem starší, ženu se za perfektními dárky také. Vůbec se mi nelíbí celý koncept toho všeho a jsem prostě ztracená. Minulý rok mi Vánoce vadily taky, ale především jen kvůli celému materialismu, který se kolem nich točí.
Další věc, která mě poslední dobou děsí jsou moje divné pocity. Dělám některé věci, které vůbec dělat nechci a nedokážu to nijak ovládat. Někdy se bojím sama svých myšlenek. Tím se bojím i sama sebe.
Každý znáte ten skvělý 'dobrý pocit', který máte třeba když jdete cvičit nebo dočtete knihu. Jste na sebe pyšní a máte ze sebe radost. Znáte? Teď si představte, že tento pocit zmizel a vy ho prostě necítíte a tadá, jste v mé kůži. Nevím, co s tím mám dělat, ale opravdu mi to chybí a ať se snažím jakkoliv chci, ten pocit nepřichází. Teď jsem to oficiálně nestihla a už je po půlnoci. Aspoň nemám kam spěchat. Po každém cvičení je mi spíš špatně a jsem unavená, než abych měla dobrý pocit. Po každé dočtené knize už necítím to zvláštní hřání na hrudi a ten pocit, který se nedá popsat. Cítím jen prázdno. Nevím, co mám dělat, ale vím, že někomu to může připadat jako banalita.
Nechci již nikoho zatěžovat svými myšlenkami a pocity. Raději se rozloučím. Přeji hezké svátky, krásný nový rok a stejné štěstí všem, jako mám já. Držte mi palce k maturitě, bude to opravdu potřeba.
Za rok zase tady.
Jako pokaždé, nevím, jak začít.
Asi dva týdny zpátky jsem si vzpomněla na svůj blog a na to, že budu muset opět něco napsat. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že jsem na příspěvek minulý rok zapomněla a blog tím ztratil smysl. Ale to jsem se samu sebe podcenila. Když jsem si přečetla všechny svoje 22-články, měla jsem z toho opravdu radost. Baví mě pozorovat to, jak jsem se rozvíjela.
Bohužel taky zjišťuji, že před rokem jsem měla mnohem zajímavější nápady a myšlenky, než mám teď. Teď si připadám trochu omezenější, jako bych se vracela zpátky a dál už se nikdy nedostanu. Upřímně ale doufám, že se pletu.
Začnu tedy s mým rokem 2015. Už od začátku na něm bylo něco zvláštního, neboť na Silvestra jsem potkala svého vyvoleného. A jak to bývá (nevím jestli je to tak normální, či ne), dali jsme se dohromady a teď tvoříme (pravděpodobně) šťastný pár. Kvůli mojí škole se vídáme jen o víkendech a to vede často k hádkám. Jsem opravdu překvapená, co všechno už jsme ustáli a že jsme po tom všem pořád spolu a především, že Jáchym zvládá moje nálady. Je to jeden z nejlepších kluků, jaké znám a jsem moc ráda, že si vybral zrovna mě, abych byla jeho oporou a druhou polovičkou.
Tenhle kluk mi zlepšil celý rok a doufám, že jich ještě spoustu zlepšovat bude. Díky němu si nemám moc na co stěžovat. Ani nevím, jak bych to všechno popsala. Se školou jsme byli na spoustě výletech, ve zdraví jsem přežila jedenáctý rok školní docházky, celé léto jsem procestovala, byla jsem s kamarády stanovat a poznala jsem super lidi, sedmnáctiny jsem oslavila v Budapešti (táta mi udělal trapas s dortem), táta se rozešel se svojí přitelkyní, byla jsem na spoustě koncertech (dvakrát Majk Spirit), byla jsem s Jáchymem na EXPU v Miláně (naše první společná dovolená a my se nezabili), škola mi dává zabrat, příští rok (duben/květen 2016) maturuju a už teď se musím rozhodnout, kam půjdu studovat (což vážně pořád nevím) a tyhle Vánoce jsou jedny nejhorší ze všech.
Každý rok, jsem měla představu, co komu dám a peníze, za které jsem to nakoupila. Tenhle rok dřu bídu s nouzí a uvědomuji si, že Vánoce vůbec nejsou svátky pohody. Každý se za něčím žene a čím jsem starší, ženu se za perfektními dárky také. Vůbec se mi nelíbí celý koncept toho všeho a jsem prostě ztracená. Minulý rok mi Vánoce vadily taky, ale především jen kvůli celému materialismu, který se kolem nich točí.
Další věc, která mě poslední dobou děsí jsou moje divné pocity. Dělám některé věci, které vůbec dělat nechci a nedokážu to nijak ovládat. Někdy se bojím sama svých myšlenek. Tím se bojím i sama sebe.
Každý znáte ten skvělý 'dobrý pocit', který máte třeba když jdete cvičit nebo dočtete knihu. Jste na sebe pyšní a máte ze sebe radost. Znáte? Teď si představte, že tento pocit zmizel a vy ho prostě necítíte a tadá, jste v mé kůži. Nevím, co s tím mám dělat, ale opravdu mi to chybí a ať se snažím jakkoliv chci, ten pocit nepřichází. Teď jsem to oficiálně nestihla a už je po půlnoci. Aspoň nemám kam spěchat. Po každém cvičení je mi spíš špatně a jsem unavená, než abych měla dobrý pocit. Po každé dočtené knize už necítím to zvláštní hřání na hrudi a ten pocit, který se nedá popsat. Cítím jen prázdno. Nevím, co mám dělat, ale vím, že někomu to může připadat jako banalita.
Nechci již nikoho zatěžovat svými myšlenkami a pocity. Raději se rozloučím. Přeji hezké svátky, krásný nový rok a stejné štěstí všem, jako mám já. Držte mi palce k maturitě, bude to opravdu potřeba.
Za rok zase tady.
