Rok opice

Drahý čtenáři (nevím, kolik čtenářů, tohle čte, takže zatím jen drahý),

zas uplynul jeden rok, a mně nezbývá nic jiného, než se za tímto rokem ohlédnout. Předem se musím omluvit, že jsem tak špatný člověk a k psaní se dostávám až teď. Vždy jsem se snažila napsat článek 22. prosince. Bylo to takové magičtější, protože jsem ještě ani nevěděla, jaké dostanu dárky k Vánocům. Bohužel jsem přes rok nějak zlenivěla a ke psaní se 22. nedostala. Tak aspoň teď.

Každý rok je to pro mě velká výzva vzpomenout si na všechny události, které se udály. Většinou mi tedy poslouží buď můj Instagram a nebo fotky v mobilu. Tak já to jdu projet, vy se pohodlně usaďte a hltejte všechny ty (ne)zajímavé věci, co se mi ta rok 2016 staly.

K Vánocům jsem dostala nový mobil, což jsem vůbec netušila, takže psaní tohoto článku kvůli fotkám v něm není vůbec těžké. Silvestr jsem oslavila s mým milovaným Jáchymem, ale popravdě to byla trochu nuda, protože jsem si připadala jako důchodce, který nemá nic jiného na práci, než koukat na televizi. Ale co, aspoň jsme byli spolu. 

Jak tak koukám na fotky, tak v lednu se toho opravdu moc neudálo, byla škola, holkám jsem dala svíčky do uší, tak jsme si je společně ‚pálily‘, a ségra na konci ledna měla ples, protože končila základku. Leden byl fajn, pomalu jsem se začínala bát maturity, ale kdo se nebojí, že ….

Jelikož se maturita blížila stejně rychle, jako ani nevím co, měli jsme v únoru Abiparty. Vlastně ani neznám význam této slávy, asi jsme si prostě jen chtěli vydělat na ples, ale to se bohužel nepovedlo. Také nám začaly zimní prázdniny, tak jsme se rozhodli podniknout Velkou cestu (s velkým V). Byl to lyžařský zájezd od nejmenované cestovní kanceláře s tou nejlepší průvodkyní Radkou. Myslím, že my (ti odvážní, co vyrazili) jsme výrazně snižovali věkový průměr všech účastníků zájezdu. Byl to odvážný tah, ale nikdy nezapomenu na ty večery u karet, kdy jsem měla rakev pod stolem, a pěšinka byl typ účesu.  (JO a taky jsem tam poprvé ochutnala Calzone!!!) Když jsme se vrátili, čekali na nás ve škole povinnosti v podobě maturity nanečisto. No, byla to paráda.

V březnu se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Za to duben, ten byl supr čupr. Na začátku měsíce slavil spolužák narozeniny. Za NEJVĚTŠÍ ostudu jsem v tom klubu byla já, ale zas si musíme přiznat, že když vám kluk chce koupit pití, tak se to neodmítá. To je má rada na to, jak se opít a zároveň neutratit ani korunu. V druhém týdnu dubna jsme jeli s Anet a Jáchymem do Berlína kvůli koncertu The 1975. Bylo to skvostný (v únoru jdu na ně do Fóra Karlín, tak jsme zvědavá, jaký to bude). Taky jsme viděli představení od Cirk La Putyka, který bylo taky úžasný. Celkově byl duben nejkrásnější měsíc. AŽ NA JEHO KONEC. Aneb naše kámoška maturita se dostavila. Nakonec jsme to přežili všichni a zároveň to zvládli i udělat. Avšak nesmím hledět (především na svoje) výsledky. Zároveň jsme v dubnu šli se spolužáky do lesa spát pod převis jeskyně (německy se tomu říká boofen). Byla nám trochu zima a myš nám okousala chleba, ale zas jsme spálili staré sešity a zapomněli na ty ošklivé věci jako fyzika a chemie.

Květen byl hodně o maturitě. V podstatě jsme se jen učili (ne, není to pravda). Já osobně jsem to spíš předstírala. Taky jsem navštívila Osvětim. Bylo to velký špatný. Ne, teď vážně. Byl to opravdu drsný zážitek. Když jsme procházeli kolem fotek všech vězňů, navštívili ‚domy‘, ve kterých bydleli a když jsme procházeli skrz plynovou komoru, musím říct, že mi opravdu nebylo dobře. Zato Krakow bylo docela hezké město. Skončil květen a já si konečně mohla užívat těch dvou roků prázdnin. Ne dobře, byly to jen čtyři měsíce, ale stejně to byly ty nejdelší prázdniny, které jsem zatím měla.  Čekalo na mě to nejtěžší rozhodnutí. Zůstanu v Německu nebo se vrátím zpátky do Čech a budu studovat v Praze? Podala jsem si přihlášky do Prahy, Lipska a Görlitz. No a nakonec zvítězila Praha.

V červnu jsme šla pracovat do restaurace. Moc dlouho jsem tam sice nebyla, ale vydělala jsem si dost. Musím ale přiznat, že mě ta práce opravdu hodně namotivovala jít studovat, protože jako servírka se v budoucnu opravdu živit nechci. Zároveň jsme v červnu museli dokončit nedokončené. Tím mluvím o posledním zvonění a maturitním plesu. Poslední zvonění byla sranda, naše téma bylo: komunisti. Osobně si myslím, že to mohlo být ještě lepší, ale všichni mladší nás chválili, tak jsme asi překvapili sami sebe. Maturitní ples byl v Drážďanech a mám za to, že Němci vážně netuší, jak se takováhle akce dělá. Poslouchat tři hodiny projevy totiž opravdu není sranda. Ale zas to bylo na krásném místě a myslím, že bufet všem náladu spravil. V červnu jsem také znova jela do Berlína na oslavu Jáchymových narozenin a se spolužáky jsme vyrazili i na vodu. Bylo to poprvé, co jsem jela na vodu, a přiznávám, že bych si to klidně zopakovala (i s tím deštěm).

Když začal červenec, tak pro mě začaly i pravé prázdniny. Na začátku jsem jela na KVIFF. Bylo to super, za rok jedu znova!! Poté jsem s tátou a ségrou jela do Rakouska a pak jsme pokračovali tradičně čecháčkovsky do Chorvatska. Pak přišly na řadu povinnosti, jako třeba navštívit prarodiče a tak. Zároveň jsem tohle léto trávila i hodně v Praze. 20. Července jsem konečně oslavila 18!!! A oslavila jsem je PRACÍ, Jáchym mě vzal na natáčení reklamy, kde jsem prospala a projedla celý den. Navečer jsme šli do divadla. Byl to fajn den, ale znáte to, jsou i lepší dny.

V srpnu jsem jela do Drážďan rozloučit se se Selmou, která na rok (možná i na dýl) odjela do Finska. A po návratu začalo to NEJVĚTŠÍ dobrodružství. Protože v únoru jsem si řekla, že jsem mladá (tak kdy jindy, když ne teď) a rozhodla jsem se, že pěšky vyrazím do Santiaga de Compostela. Přidala se i máma se sestrou, a tak jsme 20. srpna vyrazily z Porta v Portugalsku. Šly jsme devět dní trasu dlouhou 237 km. Bylo to to nejlepší, největší a nejskvělejší dobrodružství, jaké jsme zatím prožila. Naprosto všem doporučuji se na tuto cestu aspoň jednou za život vydat. Potkáte spoustu zajímavých lidí a jediné co vám na necelé dva týdny stačí, jsou dvě trika, dvoje kraťasy a jedny boty. Nic víc nepotřebujete, všechno se to seběhne samo. Asi to nikdy nedokážu dostatečně vynachválit.

Když naše cesta skončila, letěly jsme domů a začalo září. Pro mě to zatím žádné povinnosti neznamenalo. Vesele jsem se učila řídit, vstávala pozdě a pomalu se začínala bát 19. Září. Protože to mi začala jedna z mých škol. 

Ano drahý čtenáři, jsem takový blázen, že jsem se rozhodla jít na dvě vysoké zároveň. V září mi začala VŠE, kde studuji Arts management. V říjnu mi začalo překladatelství na UK. Ty poslední měsíce shrnu rychle, moc se toho totiž neudálo. Jediná věc, která stojí za zmínění je to, že jsem udělala řidičák!!! (Ale řízení mi teda moc nejde.) 

Živě jsem viděla Kakkmaddafakka, Death Grips, Toma Odella a Muchu. Semestr utekl jako voda, z matiky jsem dostala za 2 (největší úspěch semestru), propadám zoufalství kvůli účetnictví, nemám to ráda na karlovce, ale zas jsem potkala super lidi na ekonomce.

Celkově byl rok 2016 rokem velkých změn. Skončila jsem střední, vrátila se zpátky do Prahy a začala chodit na vysokou. Teď vím, že se opakuji, ale nejkrásnější zážitek byl opravdu ujít tu dlouhou (i když docela krátkou) cestu.

A konečně se dostáváme ke konci mého vzpomínání. Omlouvám se za délku tohoto článku. Sama jsem si tím nijak nepomohla, aneb vyplodit tohle všechno mi zabralo celý den. 

Tak zase za rok, můj drahý čtenáři.